Alena: Ve svých článcích píšete o to tom, že Vám vše usnadňovaly společné zájmy, např.  cestování a sport. Můžete nám k tomu něco říci?

Kačí: Společně strávený čas je ve vztahu velmi důležitý i ve chvílích, kdy pár neprochází touto cestou. Ale pokud nastane jakákoliv těžká situace, tak je to o to více důležité. Jsou to chvíle, které nás spojují, společně odreagují a hlavně díky kterým máme na co vzpomínat a o čem se bavit. Nemusí to být cestování, nemusí to být sport. Může to být klidně hraní deskových her, který mimochodem naprosto milujeme.

Alena: Jak se podle Vás dá tato psychicky náročná léčba zvládnout? Co pomáhá?

Kačí: Zaměstnat mozek, ale nebát si poplakat. Je dobré upustit páru, ale zase není dobré se v tom čvachtat. Je dobré se obklopit lidmi, kteří nám něco dávají a posouvají nás dál, dodávají nám energii. Takové ty vysavače odtrhněte ze svého života. Mně osobně to strašně pomohlo. Začala jsem se soustředit na lidi a aktivity, které ve mně vzbuzují kladné emoce a dodávají sílu a energii. Zároveň jsem si nenechávala prostor na to se nudit. Protože v tu chvíli jsem jen moc přemýšlela a patlala se v negativních myšlenkách. Takže jsem si svůj den vždy naplánovala tak, aby byl maximálně vytížen a nejlépe jen tím příjemným.

Alena: Vy jste se soustředila na běh, pomohlo to?

Kačí: Celkově si myslím, že sport pomáhá, vyplaví se nám endorfíny, tedy hormony štěstí. K tomu se tělo připravuje na další životní etapu, a to je otěhotnění a následné těhotenství a porod, což je velmi fyzicky náročné. Takže si díky tomu vytváříme zdravou schránku pro naše budoucí miminko.

Alena: Navštěvovala jste při léčbě diskusní fóra? Řada žen tam chodí pro radu hodně často, co Vy?

Kačí: Když už jsem se hodně trápila a nastal pocit, že jsem v tom sama a nemám s kým o tom mluvit (což se dělo dost často, protože jsem neznala nikoho se stejný příběhem a ti, kteří ho neprožili nevěděli, jak o tom mluvit), tak jsem je navštívila. Ale jen pasivně. Pročítala jsem si příběhy a komunikaci žen a krátila si tím volné chvilky. Většina komunikací byla i 10 let stará, a tak to vždy končila dobrým koncem. Takže mi to dodávalo sílu, že to půjde, když to jde i jinde.

Alena: Ve svých článcích píšete o tom, že jste se ze svých starostí, problémů a neúspěchů „vypsala“. Jinak Vám pomohl blog, jednak jste psala dopisy. Úžasné dopisy. Mě tato Vaše terapie pomocí dopisů moc zaujala. Řeknete nám k tomu něco?

Kačí: Když přišla chvíle, že se nemám komu svěřit nebo spíše, že jsem se ani nechtěla nikomu svěřit, protože jsem už nikomu nechtěla vysvětlovat a popisovat, co cítím a co se ve mně děje a vlastně jsem následně nechtěla poslouchat slova útěchy, která stejně nepomáhala, tak jsem si našla svůj systém. Zalaožila jsem si email a psala dopisy budoucímu miminku. Tak nějak jsem si i říkala, že to bude pěkné si to přečíst po x letech, popřípadě to dát někdy přečíst danému miminku. A tak, když jsem jela třeba tramvají a měla jsem pocit, že vybouchnu, protože se mi chtělo straně plakat a křičet, tak jsem si otevřela email a psala a psala. Napsala jsem svému budoucímu miminku vše, co se mi honilo hlavou a odeslala. Dodalo mi to pocit, že jsem se vypovídala a vážně mi to pomohlo.

Alena: Je to opravdu úžasné, všem doporučuju si Vaše dopisy přečíst.

V jednom ze svých článků píšete: „Děloha je pokojík, je třeba uklidit si v něm“. Jak Vám toto pomohlo?

Kačí: Ano, popisovala jsem, že musíme vnímat svoji dělohu jako pokojíček pro budoucí miminko. Říkala jsem si, že když pozveme návštěvu do bytu, kde nečiší dobrá atmosféra, je tam nepořádek a neútulno, tak návštěva odejde, jak jen to bude možné. Jakmile tam ale bude uklizeno, vonět čerstvě upečená bábovka a čišit dobrá nalada, hned zde návštěva zůstane mnohem déle, než původně chtěla. A tak jsem si říkala, že když miminku připravím útulný pokojíček plný pohody, tak tu zůstane. Když naopak budu stále nevyrovaná a ve stresu, tak odejde při další periodě. Proto je důležité se soustředit na věci, které nás dělají šťastné a spokojené a hned to otěhotnění půjde lépe. Jak toho docílit? To si musíme promyslet každá z nás, protože každá jsme unikát a každou z nás dělají šťastné jiné věci.

Alena: Stoprocentně souhlasím. Uklidit si sama v sobě, v děloze i ve své mysli je velmi důležité a taky to svým klientkám vždy doporučuji.

Myslíte, že vztah k Vašemu Tobínkovi je jiný, než kdyby Vaše cesta za ním byla snadná?

Kačí: Jsem o tom na sto procent přesvědčená. Když jsem dříve uvažovala o těhotestní a následném mateřství, tak jsem to brala jako samozřejmost. Tato cesta mi otevřela oči a já si uvědomila, že mít dítě není samozřejmost a že dítě je poklad. Proto každý den děkuji někam tam nahoru, že mi seslali to nejúžasnější miminko a že jsem mohla dostat titul „máma“. Nic víc v životě nemá smysl, jako být rodičem.

Alena: Uvažujete o sourozenci pro Tobínka, když Vaše cesta k němu byla tak těžká?

Kačí: Zprvu jsem byla přesvědčená, že druhé dítě mít nechci. Cesta k miminku byla dlouhá a psychicky náročná, celé těhotenství jsem měla rizikové a několikrát jsem byla odvezená sanitkou do nemocnice, dokonce jsem byla několik dní i na rizikovém oddělení. Bylo to monoho dní plných strachu, abychom to s Tobínkem dotáhli do konce, k porodu. Byla to tedy opět doba psychicky i fyzicky náročná. Po porodu jsem se zase bála, že moji lásku budu muset dělit mezi 2 děti. A to jsem Tobínkovi nechtěla udělat. Jenže během mateřství jsem pochopila, že láska se nedělí, láska se násobí. A také jsem si uvědomila (možná to bude znít nafrněně), že jsem dobrou mámou a s manželem jsme opravdu dobrými rodiči. Snažíme si užít každou vteřinu pohromadě také každou vteřinu proměnit ve chvíle, které tvoří Tobínkovi to nejlepší zázemí. Takže ano, nyní už s touto myšlenkou koketujeme, jen se bojím, co bude. Půjde to přirozeně? Nebo nás bude čekat zase dlouhá a náročná cesta?

Alena: Držím Vám všechny palce, ať se Vám podaří vše, co si přejete….

V článcích píšete, že jste neměla o problému s kým mluvit. Máte nějaké doporučení, jak to řešit?

Kačí: Možná, kdybych svůj příběh otevřela veřejnosti už při cestě k miminku, tak tyto lidi kolem sebe budu mít. Jenže jsem to tak necítila, nechtěla jsem o tom veřejně mluvit, ani mezi přáteli. Byla to moje intimní věc, kteoru jsem prožívala s manželem a těmi nejbližšími. Nyní jsem totiž pochopila, že těchto příběhů tu je více než dost, bohužel. Asi každá žena ví, co jí pomůže a zda jí pomůže přidat se do skupiny, kde bude sdílet a probírat svůj příběh, díky čemuž může získat i kamarádku na celý život nebo se uzavře a bude to řešit a prožívat jen s partnerem. Takže radu nemám. Jen, ať každá žena poslouchá svůj vnitřní hlas a ten jí zavede na to správné místo.

Alena: Souhlasím. Naučit se poslouchat svůj vnitřní hlas je výborná cesta, ale někdo se to musí teprve učit, někdy je to složité.

Chcete na závěr něco vzkázat ženám, které jsou stále na cestě za svým dítětem?

Kačí: Ty hlavní myšlenky jsem už sdělila výše. Zkuste si najít neinvazivní metody. Zkuste hormonální jógu, bylinky, vitamíny, změnit životosprávu, začít sportovat a hlavně, jak se říká, hodit se do pohody, ač vím, že to není lehké.  Hlavně se ale nebojte změny. Pokud docházíte na kliniku a nejste si jistá přístupem, nebojte se odejít a najít si jíného lékaře. Při této cestě je strašně důležité, abyste danému lékaři věřila, a tak nějak svůj vztah propojili. Nebojte se říct o pomoc, a to hlavně svému partnerovi. Vždy si vzpomeňte na větu: „V dobré i zlém, v nemoci i ve zdraví!“.  On jediný, kdo by tu pro vás měl být po celý život a on jediný by vám měl umět pomoci. Občas je opravdu dobré si najít na sebe pár minut než to hodiny řešit s kamarádkami, které nám stejně moc nepomohou. Nebojte se mluvit. Komunikace je základ vztahu. A to jak s partnerem, tak i doktorem.

Alena: Hlavní předmět Vašeho blogu je vaření. Mohla byste nám doporučit nějaký svůj oblíbený recept, pro odlehčení tématu na závěr? 😊

Kačí: To je těžké. Jídlo miluji a v každém ročním období mám chuť na něco jiného. Ale kdybych to měla shrnout, tak Hovězí po burgundsku. Je to pro mě jídlo, které vždy vykouzlí úžasnou atmosféru u stolu. Často ho totiž vařím, když se sejdeme s rodinou, či přáteli.