Rozhovor s pacientkou Lucií aneb dvojčata už chodí do školy!

Takhle nějak dnes vypadají Eliška a Anička. Příběh jejich zrození jsem Vám vyprávěla v minulém článku. Sešla jsem se po letech s jejich maminkou Lucií a povídaly jsme si o tom, jaký byl začátek tohoto příběhu se šťastným koncem.

Alena: Lucie, moc Vám děkuji za to, že jste ochotná podělit se o své prožitky se čtenáři blogu a poodhalit jim část z Vašeho tajemství. Minule jsem čtenářům vyprávěla Váš příběh. Přišla jste do IVF centra s tím, že Vám gynekolog nedal velkou naději na přirozené otěhotnění. Jak jste tuto informaci s Petrem snášeli?

Lucie: Samozřejmě, ze začátku to byl šok, ale vzali jsme to racionálně, oběma nám bylo přes třicet, nechtěli jsme zbytečně ztrácet čas.

A: Při prvním pokusu se ale embrya oplozená spermiemi Vašeho manžela nevyvíjela dobře a embryologové nedoporučili jejich přenos do Vaší dělohy.

L: Ano. Dodnes si pamatuji, jak mi v neděli ráno volali z laboratoře, se embrya zastavila ve vývoji a není co přenášet.  Byla to pro mě hrozná rána, vůbec jsem to nečekala. Netušila jsem, co bude dál, jestli bude ještě nějaká možnost mít dítě.

A: Navrhli jsme Petrovi urologické vyšetření.

L: Ano a to ukázalo, že není velká naději na zlepšení spermiogramu. Byly možné nějaké operace, ale to jsme nechtěli. Rozhodli jsme se pro kombinaci oplození části vajíček Petrovými spermiemi a části dárcem.

A: Tak se to v laboratoři provedlo a výsledná embrya prošla genetickým vyšetřením (PGD), které mělo zjistit, která embrya jsou „zdravá“ a vhodná k přenosu. Byla to bohužel jen embrya oplozená spermiemi dárce. Jak jste dárcovské spermie přijali? Bylo to těžší pro Vás nebo pro Petra?

L: Je to zvláštní, ale mnohem těžší to bylo pro mě. Petr to vzal velmi racionálně. Viděl, jak se hrozně trápím a chtěl mi to ulehčit. Jsem mu za to moc vděčná a vždycky budu. Já jsem s tím nějakou dobu bojovala, ale když nebyla jiná možnost…

A: Pak už ale všechno šlo jako po másle😊. Pozitivní test a následná klinická gravidita dvou plodů.

L: Ano, pak to šlo dobře. Moc jsem si těhotenství užívala, nepříjemný byl jen asi měsíční pobyt v nemocnici před porodem, ale co bych pro svoje holčičky neudělala😊. Porod jsme zvládli dobře, i to, co následovalo. Dlouho jsem je kojila. Ten první půl rok s dvojčaty byl hrozně náročný, ale pak jsme si všichni zvykli. Moc mi pomohlo, že jsem holkám nastavila pevný režim, který v určité podobě dodržujeme dodnes. Dává to celé rodině jistotu a řád. Možná vypadám jako přísná matka, ale je vše mnohem snazší. Režim doporučuji všem matkám a matkám dvojčat obzvlášť.

A: Já s Vámi, Lenko, úplně souhlasím. Taky máme dvojčata a pravidelný režim spánku, jídla i vycházek nám pomohl, abychom vše zvládli bez velkých problémů. Bylo to snazší, než jsem čekala.

Připouštěla jste si myšlenku, že děti nejsou zcela biologicky Vaše?

L: Musím říct, že ze začátku ano. Netrápilo mě to, ale myslela jsem na to. Všechno skončilo, když se holky začaly nějak projevovat. A postupem času jsem na to myslela čím dál méně a dnes na to nemyslím už vůbec. Eliška mi byla velmi podobná. Dnes už méně, ale zato povahu má po mě. A Anička je zase celý Petr. Vypadá jako on, má i stejné zájmy. A co je nejdůležitější: pro mě je můj muž – díky péči, času i citům, který jim dává – jediný otec našich dětí.

A: Myslíte, že ani Petr to neřeší?

L: Byla bych překvapená, kdyby ano. Víte, on je hodně racionální člověk, myslím že se tím vůbec nezabývá a je rád, že holky máme. Moc mi s nimi pomáhá, hodně se o ně stará.

A: Co holky, jak spolu vychází?

L: Mají se hodně rády od malička. A dodnes jsou úžasné „parťačky“.

A: Co bylo pro Vás v průběhu léčby nejtěžší?

L: To, že bylo při prvním pokusu nebylo co přenášet. A ty nevybíravé dotazy lidí v mém okolí typu: „Proč ještě nemáte děti? Na co pořád čekáte?!“ To mě tedy deptalo!! Neměla jsem o tom s kým mluvit, všechny moje kamarádky měly děti.

A: Ano, vzpomínám si na to, že jste za mnou chodila do ambulance a mluvily jsme o tom, byla jste moc smutná. Uvažovali jste někdy o adopci?

L: Neuvažovali. Mám okolo sebe dost špatných příběhů, bála bych se. Byla jsem i přesvědčená, že pokud napodruhé neotěhotním, nechám toho. Už jsem na další pokusy neměla nervy, vyčerpávalo mě to.  Pokusila bych se smířit s bezdětností.

A: Nepochybuji o tom, že byste to s Petrem zvládli, jste moc silný pár, cítím to z Vás.

K: Je to tak. Ta zkušenost nás strašně posílila a spojila. Díky ní vím, že se na něj mohu kdykoli s čímkoli spolehnout, a to je skvělé.

A: Lucie, chtěla byste ženám, které řeší podobný problém, jako Vy před lety, něco předat?

L: Je dobré si najít odbornou pomoc, které budou důvěřovat, psychicky mi moc pomohl Váš „lidský“přístup – nic neslibovat, ale doprovázet, dodávat podporu a věnovat čas. Aby na to nezůstávaly samy, aby měly s kým mluvit o tom mluvit. A asi i připravit se na to, že to nemusí vyjít a říct si společně s partnerem tu mez, za kterou už nechtějí jít.

A: Lucie, moc děkuji rozhovor a za to, že jste se se svými zkušenostmi podělila se čtenáři blogu. Myslím, že jim Vaše sdílené pocity mohou velmi pomoct.

A přeji Vám, Elišce a Aničce i Vašemu manželovi vše nejlepší, hodně zdraví a ať Vás v životě čeká hodně společné radosti. A ať zvládáte školu bez problémů.😊

P.S. Můžete si přečíst Luciin příběh nebo podobný příběh a rozhovor s pacientkou Karolínou.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů