Ženy, které postupují IVF, jdou do léčby s různými pocity a emocemi. Často jsou to obavy, pochybnosti a strach. Mám dlouholetou zkušenost, že ženy, které jsou do IVF s optimismem a vírou v pozitivní výsledek, se opravdu vytoužených dvou čárek dočkají! 😊

Vždy Vás učím, že víra a pozitivní myšlení jsou strašně důležité. Ale ono se mi to snadno řekne. JAK to dokázat? Jde to. Povídala jsem si o tom s třemi z Vás, které jsem provázela léčbou. Dita, Táňa i Blanka měly v sobě jakousi vnitřní sílu a když jsme se radovaly z pozitivního testu, řekly mi, že o výsledku moc nepochybovaly😊

Dnes Vám představím první z nich, Ditu, známou blogerku Journeytobemom.

Tento rozhovor jsme psaly, když byla ve 34. týdnu těhotenství.

Alena: Cítila jsem z Vás pozitivní přístup a velkou odvahu, kde jste jí čerpala?

Dita: Ono to tak možná vypadalo, ale ne vždy jsem byla tak pozitivní. Já jsem naštěstí od malička optimista a snažím se být pozitivní, ale samozřejmě jsem občas ztrácela sílu. Nejvíc jsem asi bojovala s tou „nespravedlností“, že nemohu otěhotnět. Proč zrovna já musím chodit do CAR, když všechny moje stejně staré kamarádky těhotní na počkání!

V tomhle jsem dost nezvládala svoje emoce a svůj jinak pozitivní přístup. Pak jsem ale nějak vždycky zase v sobě našla sílu (neptejte se mě jak, netuším 😊 ) a pustila se do toho našeho „boje“ v plné síle. Kromě toho půl roku, kdy jsem si dávala pauzu před IVF, jsem opravdu v sobě cítila nějakou zvláštní sílu a věřila jsem, že když překonám sama sebe a půjdu do IVF, tak to vyjde. Takže mi přijde, že jsem opravdu víc bojovala se svým strachem z porodu a IVF (=narkozy) a možná kdybych vyhledala odbornou pomoc už dřív, mohla jsem i dřív mít dítě 😊Ale vždycky si říkám, že všechno se děje z nějakého důvodu.

Alena: Řada žen jde do IVF s velkými obavami a s tím, že to nevyjde, proč ne Vy? Říkala jste mi, že jste měla pocit, že to vyjde😊

Dita: V tomhle směru si myslím, že jsem měla oproti ostatním trošku „výhodu“, protože pro mě byl největší krok rozhodnout se a podstoupit IVF. Toho jsem se prostě hrozně bála a vlastně když jsem viděla, že jsem to zvládla, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to nemělo vyjít. Věděla jsem, že jsme oba zdraví, a tak jsem si říkala, že přece nemůže být problém, abych neotěhotněla. Opravdu, jakmile jsem zjistila, že mám po odběru vajíček 25 odebraných kusů a poté, co nám řekli, že se jich podařilo oplodnit asi 15, věděla jsem, že TO vyjde. Vůbec si neumím představit, jak bych reagovala, kdyby mi řekli, že mám jen málo vajíček a že máme třeba jen 1-2 embrya k transferu. My jsme jich měli 8 nejlepší kvality! To mě tak uklidnilo, že jsem věděla, že to prostě vyjde. A když nevyjde první ET, že vyjde další KET, protože máme opravdu „zásobu“ 😊

Po ET jsem si naordinovala pár dní volna a hrozně jsem si to užívala. Myslím, že i to byl základ úspěchu. Zaprvé jsem si vůbec, ale vůbec nepřipouštěla, že tento transfer nevyjde, prostě jsem věděla, že se u mě naše embryo má dobře a že tam už zůstane. Neptejte se mě, kde se ve mně našla tahle pozitivní síla, opravdu netuším😊

A zadruhé jsem opravdu odpočívala, četla si a taky mluvila na embryo, aby se hezky uhnízdilo a slíbila mu, že se s námi bude mít dobře 😊 Asi mě vyslyšelo, protože toto embryo je aktuálně 34 týdnů staré a za pár týdnů ho (resp. ji) přivítáme na světě 😊

Alena: Máte nějaký recept na to, jak TO zvládat?

Dita: Celý ten proces IVF jsem si říkala, že nebudu myslet na to, co by se mohlo stát a že půjdu jednoduše krok za krokem a řešit max. to, co se aktuálně děje: stimulace, odběr vajíček, ET, čekání na test, první kontrola v Gennetu (srdeční akce), první kontrola u mého gynekologa, první screening. Mně to hrozně pomohlo: nepřemýšlet už při odběru vajíček na to, že to stejně nevyjde a kdy půjdeme na KET. Tohle jsem si prostě zakázala! a myslím, že to zafungovalo. Nechtěla jsem se stresovat něčím, co stejně nemohu ovlivnit, a navíc ani nevím, jestli to nastane. A toho jsem se držela skoro celé mé těhotenství.

Alena: Co říci na závěr?

Dita: Základem opravdu bylo zakázat si stresovat se čímkoli, co BY MOHLO nastat, ale vůbec není jisté, že to nastane. Jinými slovy „proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko“. Myslím, že i můj manžel byl trošku překvapen z toho, jak moc v klidu jsem vlastně byla. Já jsem hodně zodpovědný člověk, který potřebuje mít všechno hotové vždy na 120% a nejsem zvyklá na to nemoct něco ovlivnit – a IVF a vše kolem toho mě naučilo, že tohle opravdu neovlivním. A tím pádem nemá smysl se tím stresovat 😊

Takže jsem do toho šla s tím, že když překonám sama sebe a svůj strach z podstoupení narkózy, dám už potom všechno. Nakonec jsem byla potom tak sama se sebou srovnaná, že jsem si sama aplikovala injekce během stimulace, na odběr vajíček jsem šla víceméně v klidu, a po tom, co jsem se probrala z narkózy jsem byla šťastná a vlastně i pyšná sama na sebe, že jsem překročila svůj vlastní stín.

Ten druhý mě čeká za pár týdnů, protože jak jsem zmínila, mám celý život strach z porodu – těžko říct, kde se vzal. Od té doby, co jsem těhotná, ten strach paradoxně skoro nemám – spíš jen velký respekt a samozřejmě trošku strach z neznámého, ale věřím si a vím, že to dám (co mi zbyde 😊). Opět mám pocit, že i v tomto směru jsem se hrozně posunula dopředu. Tak uvidíme, jak to dopadne 😊

Od vzniku tohoto rozhovoru uběhlo pár týdnů.

A Karolínka zatím přišla na svět😊