Rozhovor s pacientkou Karolínou o tom, jaká byla cesta za jejími krásnými dvojčátky

13.7. 2018

Tak takhle dnes vypadají Valinka a Evička, tedy ta miminka, která jste viděli na úvodní fotce minulého článku, pěkně nám vyrostla, že? 😊

Alena: Karolíno, na úvod Vám moc děkuji za to, že se chcete o svůj příběh a prožitky podělit se čtenáři blogu, tedy se ženami (a snad i muži), kteří řeší podobné problémy jako Vy před 9 lety.

Karolína: Budu moc ráda, když moje zkušenosti někomu pomůžou…

A: Už minule jsem čtenářům vyprávěla Váš příběh. Přišla jste do IVF centra s nevelkou nadějí na úspěch.

K: Ano, bylo to tak. Prodělala jsem těžkou operaci, po které mi zůstala jen část jednoho vaječníku a jeden vejcovod. Můj gynekolog mi hned po ní doporučil, ať neztrácím čas a jdu na IVF. Já ale nechtěla (bylo mi teprve 25 let) a vůbec jsem si nechtěla připustit, že by to nešlo!

A: Jak dlouho jste to zkoušeli přirozeně?

K: Něco přes rok. Ale když jsem neotěhotněla, dala na jeho radu a šla do IVF centra. Ale tam jste mi bohužel řekli, že to nebude snadné.

A: Zkusili jsme stimulaci pro IVF a v prvním cyklu jsme odebrali jen jedno vajíčko, které nebylo optimálně zralé a nešlo použít pro oplození, že?

K: Přesně tak. Bylo to hrozné… Rozhodla jsem se, že před druhým pokusem chvíli počkám. Taky jsme se spolu domluvily na čajové kůře. Pak jsem byla dlouho nemocná. A vůbec, v té době se semlela spousta problémů v našem životě, nabourali jsme s manželem vypůjčené auto! A víte, co byla první věc, která mě napadla po tom, co jsem po bouračce zjistila, že jsme živí? Že nebudeme mít peníze na další IVF! Tak jsme si i zažádali pro jistotu o adopci, bylo toho už na mě moc. Byla jsem tak zoufalá, že jsem ani nemohla vidět kočárek. A předadopční kurzy mi pomohly uklidnit se.

A: Ale pak jste přišla na druhý pokus a stimulace byla úspěšná. Odebrali jsme 10 vajíček!

K: Ano, probrala jsem se z narkózy a embryoložka mi řekla, že odebrali 10 vajíček a z toho počtu je 6 zralých. Nechtěla jsem tomu vůbec věřit. Řekla jsem jí: „To jste se asi spletla! To budou určitě vajíčka někoho jiného!“ 😊

A: Ale bylo to opravdu tak.😊Pak jsme Vám přenesli dvě embrya a další dvě jsme zamrazili. Jaké bylo čekání na výsledek?

K: Hrozné… Začala jsem krvácet. Volala jsem Vám, že to asi nevyšlo, ale Vy jste mi řekla, ať si nechám stanovit hladinu hCG. A bylo pozitivní!!!

A: Pak jsme viděli i pozitivní nález na ultrazvuku, dva gestační váčky. A za týden srdeční akce obou plodů! Co jste říkala na to, že čekáte dvojčata? Nebála jste se toho? Občas to v centru slyším, že se pacienti obávají, jestli dvojčata zvládnou, i finančně.

K: Vůbec ne, naopak… Vždycky jsem věděla, že budu mít dvojčata, a to dvě holky, takže to pro mě nebylo žádné překvapení. A když mi ve 20. týdnu na UZ řekli, že jsou to holčičky, řekla jsem: „No jo, vždyť já vím“😊Já jsem si prostě šla za svým cílem.

A: Těhotenství bylo náročné, že? Dlouho jste krvácela, na konci preeklampsie…

K: Ano, ale zvládli jsme to nakonec dobře, holky se narodily ve 35. týdnu, vážily 2.230 g a 1.780 g. Měla jsem trochu problém s laktací, ale taky jsme se to naučili, kojila jsem je do dvou let.

A: Tak to teda klobouk dolů😊. Co Váš manžel, jak to všechno zvládal?

K: Skvěle, byl mi oporou a jsem mu za to dodnes vděčná. Sice chtěl kluka, ale holčičky si teď skvěle užívá. Jen odběr spermatu byl pro něho náročný. Do toho se mu moc nechtělo😊.

A: To je docela obvyklé. Jak jste zvládali proces adopční přípravy?

K: Docela dobře, všechny úřednice byly moc příjemné a pomáhaly nám. Ale pak jsem otěhotněla. A protože jsme čekali dvojčata, adopční proces jsme zastavili.

A: Měla jste zamrazená dvě další embrya, máte je doposud? Za proces skladování se doplácí.

K: Ne. Právě proto jsme skladování zrušili. Ale hrozně dlouho jsem to oddalovala, až do 4 let věku holek. Pak jsme je nechali použít na účely vědy a výzkumu, neměla jsem to srdce ukončit jejich skladování jen tak.

A: Holky jsou už velké, mají za sebou už první třídu, jaké jsou?

K: Skvělé! Jsou moc šikovné, dělají mi jen radost. Trochu jsem se bála, měly jsme problémy v těhotenství, pak těžký porod (Evičku po porodu resuscitovali), ale nejsou vůbec žádné následky.

A: Mají se rády? Moje vnoučata (dvojčata) jsou na sobě už od malička hodně závislá.

K: Taky jsou. A mají se hodně rády a vždycky měly. Ale každá je úplně jiná: Evička je trpělivá, Valinka je opak, je temperamentní a všechno chce mít hned.

A: Karolíno, co bylo na tom celém procesu nejtěžší?

K: To, že nemůžu normálně otěhotnět. To jsem strašně těžko nesla, brala jsem to jako osobní selhání. Dlouho jsem tajila, že se nám děti narodily díky asistované reprodukci. Až po dlouhé době jsem o tom byla ochotná mluvit a přiznat to.

A: Chcete na závěr něco dodat, něco někomu vzkázat?

K: Ano, jen pár slov:

  • Chci všechny ženy, kterým se nedaří otěhotnět, povzbudit. Mně taky nedávali moc velkou nadějí. Po první stimulaci pan doktor mluvil o tom, že budeme asi muset využít darovaná vajíčka, ale přemluvila jsem ho, že to zkusíme, a vidíte, podařilo se to! Bojujte, vyjde to…
  • A chci moc poděkovat panu doktorovi, který vedl druhou stimulaci, je to do značné míry jeho zásluha. A i za to, jak se mnou mluvil, byl prostě skvělý!
  • A hlavně moc děkuji Vám, která jste mi taky se vším moc pomohla.

A: Karolíno, moc děkuji za Vaše milá slova i za rozhovor. Za to, že jste byla ochotná „odhalit“ Váš příběh před čtenáři blogu. A přeji Vám, holčičkám i Vašemu manželovi vše nejlepší, ať Vás v životě čeká hodně společné radosti😊.


Milí čtenáři, na příště pro Vás připravuji hodně citlivé téma:

Jsou ta embrya opravdu naše?

Bude o tom, jestli strach ze změny embryí při léčbě v centrech asistované reprodukce, je oprávněný.

Vaše

A

Alena Dvořáková | © Copyright 2021 | Patrikorsak.cz |