Příběh další známé blogerky aneb o pozitivním myšlení při cestě za dítětem

Ženy, které postupují IVF, jdou do léčby s různými pocity a emocemi. Často jsou to obavy, pochybnosti a strach. Mám dlouholetou zkušenost, že ženy, které jsou do IVF s optimismem a vírou v pozitivní výsledek, se opravdu vytoužených dvou čárek dočkají! 😊

Vždy Vás učím, že víra a pozitivní myšlení jsou strašně důležité. Ale ono se mi to snadno řekne. JAK to dokázat? Jde to. Povídala jsem si o tom s třemi z Vás, které jsem provázela léčbou. Dita, Táňa i Blanka měly v sobě jakousi vnitřní sílu a když jsme se radovaly z pozitivního testu, řekly mi, že o výsledku moc nepochybovaly😊

Dnes Vám představím první z nich, Ditu, známou blogerku Journeytobemom.

Tento rozhovor jsme psaly, když byla ve 34. týdnu těhotenství.

Alena: Dito, moc Vám děkuji za to, že jste se s námi podělila o svůj příběh Vaší cesty za miminkem😊 Můžete nám tuto cestu přiblížit?

Dita: Je mi 34 let, manželovi 41 let a o dítě jsme se přirozenou cestou snažili od roku 2013, jen s pár přestávkami (nástup do nového zaměstnání v roce 2014 a potom manželovo vážné onemocnění v roce 2016, ale to bych asi zmiňovat nechtěla). Každopádně o dítě jsme se snažili opravdu více jak 5 let. V roce 2017, po více jak 4 letech přirozeného snažení jsme se rozhodli po delším váhání objednat do CAR – Gennet Letná. Zde jsme prošli klasickými vyšetřeními a s doktorkou jsme se domluvili, že nejprve zkusíme dva cykly přirozeně otěhotnět, pouze za podpory Ovitrelle. Ani jeden pokus se nevydařil, ale protože mi zjistili ještě nějaké nesrovnalosti ve výsledcích imunologie, prozatím jsme odkládali možnost IUI, chtěli jsme vědět, co je u mě špatně. Nakonec z toho byla úplná banalita s mou imunologií, jinak jsme byli oba v naprostém pořádku a po zdravotní stránce nebyl žádný problém.

První inseminaci jsem absolvovala ještě na Letné začátkem roku 2018, další už jsme absolovali v Gennet Archa pod vedením Mudr. Kadyrové – byla neuvěřitelně empatická a dodávala mi vždycky sílu a podporu. Navíc, oproti Gennetu na Letné, nás hned „netlačila“ do IVF, naopak nás podpořila v tom, ať zkusíme všech 6 inseminací, na které máme v rámci pojištění nárok. To se mi na ní líbilo, že z nás necítí jen další business, ale zajímá se o nás i lidsky. Přiznám se, že se mi v té době pořád do možnosti IVF nechtělo.

 Alena: Jaké jste měla pocity, když jste šla do léčby?

Dita: Pocity, jaké jsem měla, když jsem vstupovala do léčby? Zde bych to rozdělila na dvě etapy – první byla v době, kdy jsme do CAR nastoupili a začínali jsme vůbec řešit možnosti. V té době jsem byla úplně neznalá všech těch věcí kolem umělého oplodnění a plně jsem důvěřovala lékařům, že prostě ví, co dělají (ostatně tak to mám doteť a to nejen ve vztahu k CAR). Trošku jsem potom váhala s přístupem Mudr. Jarošové na Letné, která mi po jednom vyšetření řekla, že zkusíme 2x IUI a půjdeme rovnou do IVF. Na to jsem v té době nebyla připravena a byl to i jeden z důvodů, proč jsem od ní přešla pryč, do Archy. 

Když jsme začínali s léčbou, cítila jsem trošku respekt, ale ne vyloženě strach – ten jsem měla z podstoupení IVF, ostatně díky tomu se ta naše „cesta“ nakonec tak protáhla. Věděla jsem, že do IVF zatím jít nechci – jednoduše jsem se bála (možná i díky všem „hrůzostrašným“ scénářům od pár holek, které si IVF prošly).

Alena: Měla jste velké obavy?

Dita: Měla jsem obavy. Měla jsem je hlavně před IVF – k tomu jsem se rozhodla až v dubnu 2019.. Do té doby jsme za sebou měli 6 neúspěšných inseminací, po kterých jsem si potřebovala dát ca půl roku pauzu od všech těch návštěv a vyšetření v CAR. I v tomhle byla Mudr. Kadyrová úžasná – akceptovala to a sama mi doporučovala, ať se dám nejprve dohromady „v hlavě“, že prý jsem pořád ještě „mladá“. Manžel v tomhle směru také podporoval moje rozhodnutí, a tak jsem si během podzimu a zimy 2018 / 2019 dala „volno“. Protože jsem ale věděla, že můj problém bude asi spíš v hlavě (což se potvrdilo 😊 ), rozhodla jsem se začít navštěvovat psychoterapeutku, která se přímo specializuje na ženy, které se snaží otěhotnět a které podstupují IVF. Myslím, že sezení u ní mě popostrčily neuvěřitelným způsobem dopředu a já jsem jí dodnes hrozně moc vděčná, co se mnou a mou hlavou dokázala 😊 Docházela jsem k ní přes půl roku pravidelně každý týden, později každých 14 dní a postupně jsme se dobraly k tomu, čeho se nejvíc bojím – na jedné straně porod, na druhé straně podstoupit IVF a narkózu. Ještě loni touhle dobou pro mě byla představa, že bych něco z toho měla zažít a zvládnout, nepředstavitelná 😊

Sice se mi během našich sezení nepodařilo otěhotnět přirozeně, ale naše IVF vyšlo na tzv. „první dobrou“ 😊 To bylo 11.6.2019.

Alena: Cítila jsem z Vás pozitivní přístup a velkou odvahu, kde jste jí čerpala?

Dita: Ono to tak možná vypadalo, ale ne vždy jsem byla tak pozitivní. Já jsem naštěstí od malička optimista a snažím se být pozitivní, ale samozřejmě jsem občas ztrácela sílu. Nejvíc jsem asi bojovala s tou „nespravedlností“, že nemohu otěhotnět. Proč zrovna já musím chodit do CAR, když všechny moje stejně staré kamarádky těhotní na počkání!

V tomhle jsem dost nezvládala svoje emoce a svůj jinak pozitivní přístup. Pak jsem ale nějak vždycky zase v sobě našla sílu (neptejte se mě jak, netuším 😊 ) a pustila se do toho našeho „boje“ v plné síle. Kromě toho půl roku, kdy jsem si dávala pauzu před IVF, jsem opravdu v sobě cítila nějakou zvláštní sílu a věřila jsem, že když překonám sama sebe a půjdu do IVF, tak to vyjde. Takže mi přijde, že jsem opravdu víc bojovala se svým strachem z porodu a IVF (=narkozy) a možná kdybych vyhledala odbornou pomoc už dřív, mohla jsem i dřív mít dítě 😊Ale vždycky si říkám, že všechno se děje z nějakého důvodu.

Alena: Řada žen jde do IVF s velkými obavami a s tím, že to nevyjde, proč ne Vy? Říkala jste mi, že jste měla pocit, že to vyjde😊

Dita: V tomhle směru si myslím, že jsem měla oproti ostatním trošku „výhodu“, protože pro mě byl největší krok rozhodnout se a podstoupit IVF. Toho jsem se prostě hrozně bála a vlastně když jsem viděla, že jsem to zvládla, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to nemělo vyjít. Věděla jsem, že jsme oba zdraví, a tak jsem si říkala, že přece nemůže být problém, abych neotěhotněla. Opravdu, jakmile jsem zjistila, že mám po odběru vajíček 25 odebraných kusů a poté, co nám řekli, že se jich podařilo oplodnit asi 15, věděla jsem, že TO vyjde. Vůbec si neumím představit, jak bych reagovala, kdyby mi řekli, že mám jen málo vajíček a že máme třeba jen 1-2 embrya k transferu. My jsme jich měli 8 nejlepší kvality! To mě tak uklidnilo, že jsem věděla, že to prostě vyjde. A když nevyjde první ET, že vyjde další KET, protože máme opravdu „zásobu“ 😊

Po ET jsem si naordinovala pár dní volna a hrozně jsem si to užívala. Myslím, že i to byl základ úspěchu. Zaprvé jsem si vůbec, ale vůbec nepřipouštěla, že tento transfer nevyjde, prostě jsem věděla, že se u mě naše embryo má dobře a že tam už zůstane. Neptejte se mě, kde se ve mně našla tahle pozitivní síla, opravdu netuším😊

A zadruhé jsem opravdu odpočívala, četla si a taky mluvila na embryo, aby se hezky uhnízdilo a slíbila mu, že se s námi bude mít dobře 😊 Asi mě vyslyšelo, protože toto embryo je aktuálně 34 týdnů staré a za pár týdnů ho (resp. ji) přivítáme na světě 😊

Alena: Máte nějaký recept na to, jak TO zvládat?

Dita: Celý ten proces IVF jsem si říkala, že nebudu myslet na to, co by se mohlo stát a že půjdu jednoduše krok za krokem a řešit max. to, co se aktuálně děje: stimulace, odběr vajíček, ET, čekání na test, první kontrola v Gennetu (srdeční akce), první kontrola u mého gynekologa, první screening. Mně to hrozně pomohlo: nepřemýšlet už při odběru vajíček na to, že to stejně nevyjde a kdy půjdeme na KET. Tohle jsem si prostě zakázala! a myslím, že to zafungovalo. Nechtěla jsem se stresovat něčím, co stejně nemohu ovlivnit, a navíc ani nevím, jestli to nastane. A toho jsem se držela skoro celé mé těhotenství.

Alena: Co říci na závěr?

Dita: Základem opravdu bylo zakázat si stresovat se čímkoli, co BY MOHLO nastat, ale vůbec není jisté, že to nastane. Jinými slovy „proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko“. Myslím, že i můj manžel byl trošku překvapen z toho, jak moc v klidu jsem vlastně byla. Já jsem hodně zodpovědný člověk, který potřebuje mít všechno hotové vždy na 120% a nejsem zvyklá na to nemoct něco ovlivnit – a IVF a vše kolem toho mě naučilo, že tohle opravdu neovlivním. A tím pádem nemá smysl se tím stresovat 😊

Takže jsem do toho šla s tím, že když překonám sama sebe a svůj strach z podstoupení narkózy, dám už potom všechno. Nakonec jsem byla potom tak sama se sebou srovnaná, že jsem si sama aplikovala injekce během stimulace, na odběr vajíček jsem šla víceméně v klidu, a po tom, co jsem se probrala z narkózy jsem byla šťastná a vlastně i pyšná sama na sebe, že jsem překročila svůj vlastní stín.

Ten druhý mě čeká za pár týdnů, protože jak jsem zmínila, mám celý život strach z porodu – těžko říct, kde se vzal. Od té doby, co jsem těhotná, ten strach paradoxně skoro nemám – spíš jen velký respekt a samozřejmě trošku strach z neznámého, ale věřím si a vím, že to dám (co mi zbyde 😊). Opět mám pocit, že i v tomto směru jsem se hrozně posunula dopředu. Tak uvidíme, jak to dopadne 😊

Od vzniku tohoto rozhovoru uběhlo pár týdnů.

A Karolínka zatím přišla na svět😊

Alena: Dito, jaké to bylo???

Dita: Porod proběhl plánovaným císařským řezem – jen neplánovaně o týden dřív. Karolínka se prostě rozhodla, že chce mezi nás už dřív – asi proto, aby její maminka neměla moc času přemýšlet nad porodem samotným 😊 Tím, jak se to celé takhle urychlilo, nestihla jsem ani mít z toho všeho strach. Po příjmu v porodnici jsem byla až neuvěřitelně klidná, během přípravy na sál jsme s manželem a sestrou vtipkovali, prostě nádhera. Rozhodla jsem se pro částečné umrtvení, chtěla jsem porod “vnímat” a pamatovat si každý okamžik. To se bohužel úplně nestalo, trošku jsem občas něco cítila, a tak mě sem tam nejspíš “přispali”. Pamatuji si však ten okamžik, kdy mi malou poprvé ukázali. Pocit si nevybavuji, byla jsem asi příliš utlumená. Co velmi oceňuji je, že jsme po operaci měli celou hodinu, kterou jsme trávili na boxu jen my tři: Karolínka můj manžel a já. Sice si z toho vůbec nic nepamatuji, ale fotky ukazují jasně, že jsem tam byla s nimi, a dokonce proběhl i bonding, první přisátí a celkově tak moc důležitý první kontakt matky s dítětem. V tomhle směru chci strašně moc poděkovat Porodnici Mělník: ne ve všech porodnicích je tohle pravidlem a já jsem moc ráda, že ačkoli jsem nebyla úplně při smyslech, mohl tento pro mě i dítě velmi důležitý okamžik proběhnout.

To, že jsem máma a že mám své vymodlené dítě mi pořád ještě nedochází. Pak ale jen tak ležím vedle ní v posteli, dívám se, jak je roztomilá a přemýšlím, jestli se mi to pořád ještě nezdá. Jestli se neprobudím ze snu. Je to tak nepopsatelný pocit, že ho ani popsat neumím. Každopádně začínám chápat, že ta mateřská láska je opravdu nepopsatelná a člověk si ji musí prožít, aby pochopil. A já ji pomalu, ale jistě, chápat začínám.

Moc přeju všem holkám, které se snaží otěhotnět, aby tohle jednou zažily… Hlavně neztrácejte naději!

Dito, moc Vám děkuji za úžasné vyznání a přeji Vám i Karolínce krásný a dlouhý život plný lásky.

A Vy ostatní: NEZTRÁCEJTE NADĚJI, jak řekla Dita a já s ní vřele souhlasím.

Vaše A

P.S. Přečtěte si další příběhy žen, se kterým jsem pomáhala při cestě za dítětem: Kačí, Lucka a Karolína. 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů